Je pátek a zítra odlétáme z Vídně do Indonésie. A proto již večer sedáme do auta a vyrážíme směr Brno, kde necháme auto u Káti a přespíme. Na dálnici za Prahou je bouračka a dálnici uzavřel. Tak to musíme objet. Jinak v pohodě. V deset večer jsme ve Šlapanicích, co dvou do rána kecáme a pak jdeme spát. V půl sedmé vstáváme a Káťa nás veze na nádraží, odkud jedeme vlakem do Vídně. Na příjezdu máme asi půl hoďku zpoždění a tak nám ujede autobus na letiště. Další jede až za půl hodiny. Tak bereme ještě s jednou paní taxi a tak namísto 30 eur platíme 12, což jde. Všechno stíháme a v poledne náš aerbus 320 společnosti Katar Air veze do Doha, kde přestupujeme. Ale máme asi 6 hodin čas,tak zevlujeme po letišti. Dáváme si kávu a hrajeme scrable. Prohraju. To to zase začíná
Den prvníNeděle9.12.2007
V jednu ráno letíme aerbusem 330 do Singapuru, kde dotankováváme a v 15.30 jsme v Jakartě. Kataři jsou dost slušná letecká společnost. Vystoupíme z letadla a okamžitě dostáváme strašnou pecku. Vedro a dusno. Za chvíli máme vše propocené. Jdeme sehnat kancelář letecké společnosti Merpati kvůli letu na Flores, který jediný nemáme koupený, ale chtějí za to balík peněz, tak si to musíme rozmyslet. Jdeme před letiště, kde má být stanoviště autobusů Damri. Cestou odmítáme naháněče taxi a prodejce zaručeně "pravých" Rolexů. Stanoviště nacházíme v pohodě a kupujeme si jízdenku na vlakové nádraží Gambir. 2x15 tis. a za 45 minut jsme tam. Bereme si taxík a necháváme se odvézt na ulici Jala Jasta, kde má být podle průvodce dobré ubytování. Taxi stojí 30tis. První hotel je humus, ale druhý Karya za 220 tis je celkem čistý, tak to bereme. Jdeme na obhlídku okolí. Chceme zjistit, kde ráno vyměníme travel šeky, protože na letišti dávali za dolar 9000 za 100 USD, za šek 8500. Tak jsme vyměnili jen 100 USD. Teď musíme víc, protože nevíme, jak to na Sulawesi bude vypadat. Celkem všude humus, ale aspoň si nás nikdo nevšímá. Dáváme si pár piv a koktejlů (myslím každý 3) a jdeme na kutě.
Den druhýPondělí10.12.2007
Vstáváme v 7, balíme a jdeme na snídani, která je v ceně. Nic moc výběr, ale sníst se to dá. Pak jdeme najít banku a asi ve třetí uspíváme a měníme 400 USD v šecích za kurz 9120, což se nám zdá dobré. Jdeme se odhlásit do hotelu a stejnou cestou se vracíme na letiště. Společnost Lion Air letí z jiného terminálu, ale dozvíme se to už při nastoupení do autobusu (naštěstí), tak vše stíháme. Odbavení OK. Akorát tu nikomu nevadí, že si na palubu neseme vodu. Letíme s leteckou společností Wings, která létá na boxingu MD82. Je to stará haitra, ale letí. Mezipřistáváme v Makassaru, kde nás vyženou z letadla a za 20 minut nás tam opět naženou. Nerozumím. Jo, málem bych zapomněl. Když jsme odlétali z Jakarty , tak bylo letadlo plné. Letělo se i když to bylo o 20 min. dřív. No zvykejme si na Asii. V Palu přistáváme asi v 17.00 místního času. Venku hledáme minibusy, ale bez úspěchu. Tak bereme taxi, aby nás odvezl na autobusové nádraží Massomba, odkud nám má jet podle průvodce autobus do Ampany. Ale dozvídáme se, že to už neexistuje, ale šofér je kofr, tak s náma objíždí společnosti co tam jezdí. Jenže smůla, jedou až ráno, tak si kupujeme na ráno lístky a ubytováváme se za 180 tis za oba. Taxikář chce 30 tis, dáváme mu 50 za ochotu. Je spokojenej. Dáváme bágly na pokoj a vyrážíme najít něco, kde se najíme. Ale je to katastrofa. Asi po hodině nacházíme jídelnu, kde nemluví anglicky, tak si objednáváme nudle. Přinesou nám dvě misky. V jedné je něco jako polévka, tak se do ní pouštíme. Ale asi jsme je dost pobavili, protože tím se zalívají ty nudle v druhé misce.Stojí to 26 tisíc pro oba. Vracíme se na hotel. Kačka padá únavou a já dopisuju deník. Na pivo jít nemůžeme , protože je to tu samej muslim, tak tu nic není. V deset jdu spát.
Den třetíÚterý11.12.2007
Ráno vstáváme v 7 a jdeme na snídani. Zkoušíme vyměnit travel šek, ale v bance nefunguje komunikace do Jakarty, tak máme smůlu. Na devátou hodinu jdeme na autobus do Ampany, ale má asi půl hoďky zpoždění. Během čekání se stáváme místní atrakcí. Konečně sedíme v minibusu pro 9 lidí. Je plný, ale je tu dost místa. Akorát sedačky jsou potažený igelitem, tak asi budeme pěkně zapaření. Cesta trvá 9 hodin a je doslova úmorná. Samá zatáčka a řidič to celkem valí. Cestou vidíme náklaďák na boku v příkopu. Krajina je ale nádherná a rozmanitá, ale vesnice jsou takové neutěšené. Za tmy dorážíme do Ampany a je nám jasný, že dnes se na Toggiany nedostaneme. Řidič nám naštěstí staví u vybraného hotelu Oasis. Ubytováváme se za 80 tisíc. Máme kliku. Potkáváme instruktora potápění z Kadidiry, kam se chystáme a ten nám hned seznámí s majitelkou vybraného letoviska Paradise bungalows. A tak si vše domlouváme na zítra. Cesta motorovým člunem je za 300 tis pro oba. K večeři si dáváme první rybu v Indonésii. Pohádka. Jdeme zkusit internet, ale nějak jim to nechodí. Vracíme se zpátky do hotelu a potkáváme lidi, kteří se vracejíz Toggianů a doporučují nám naší volbu. Poznáváme mezi nimi dokonce jednoho z autorů našeho průvodce Henryho Stedmana, což je neuvěřitelné. Ještě si domlouváme cestu za pár ní do Rantepaa. Jdeme spát s pocitem, že se nám celkem zadařilo. Nemůžeme usnout, protože asi do půlnoci řve karaoke z místní restaurace.